Příběh z praxe

Při své práci se setkávám s klienty, které za mnou přivádějí jejich tělesné neduhy. Žena středního věku, sedící přede mnou, přišla s bolestí krční páteře (a nejen s ní).

Povídáme si a ona vypráví, jak se trápila 8 měsíců s bolestí zápěstí ( „hnila mi tam kost“), jak navštívila lékaře a on ji bolestivé místo obstříkl, jak to nepomohlo a tak tam šla znovu, jak dostala další obstřik, a pak další a další a další a …

Nakonec to ošetřující lékař vzdal, poslal ji ke kolegovi a ten urychleně do pražského Motola. „A tam mi tu ruku takhle z…“, uzavřela svoje vypravování.

Jako by ji to mrzelo, že nepřišla o ruku.

Na můj udivený dotaz, proč nenavštívila i jiného lékaře jsem dostala nečekanou odpověď: „Víte, já hodně vydržím!“

Nedá mi to: „Kosti souvisejí s ledvinami. Kolik toho za den vypijete (kromě alkoholu a kávy)?“

„Alkohol nepiju a kromě kávy… já si ráno uvařím kafe a popíjím ho do oběda, odpoledne si uvařím druhé a to mám až do večera.“ Zaútočí: „Kolik bych toho měla vypít podle Vás?“

Odpovídám: „Vaše váha děleno 30.“

Prostorově výrazná klientka vytřeští oči: „To bych se utopila.“ Následuje popis, jak se stará o manžela, podporuje dospělé děti, pečuje o dům a zvířata, v zaměstnání je na ni spolehnutí a nikdy nemarodí (i s horečkou nebo bolestí chodí do práce) … a na sebe už jí nezbývá čas. Na závěr neopomene zdůraznit: „Víte, já hodně vydržím!“

Ukázkový sebedestrukční program.

Sebereflexe

Jak někdy dokáže být člověk zaslepený! Věta: „Já hodně vydržím“, se prolíná celým jejím vyprávěním a mně se vybavuje můj postoj před lety a také všechny nepříjemnosti, které ho provázely.

Jsem člověk, pro kterého vždycky byla osobní svoboda jednou z největších hodnot, ale pod vlivem tlaku okolí jsem slevovala a slevovala, až jsem zjistila, že nejsem.

Ano, žila jsem sice, ale nežila jsem sama za sebe, byla jsem jen manželkou skvělého muže, matkou 3 šikovných a hodných dětí, dcerou rodičů, kteří měli na můj život jiný názor než já a známou spousty lidí, kteří věděli lépe než já, co bych měla dělat.

Moje dříve svobodomyslné, ale nyní spoutané „já“ trpělo aniž bych si to uvědomovala. Vzdala jsem se sama sebe pro druhé. Když se mě někdo zeptal, jaký bych chtěla dárek, nevěděla jsem, neměla jsem žádná přání, jen aby ti okolo byli zdraví, spokojení,… o mě tu nešlo.

Nakonec se k trpící duši přidalo i tělo. Od dětství jsem byla zdravá a silná bytost, která vše zvládne, ale najednou se začaly objevovat a hromadit zdravotní potíže. Nakonec jsem byla naprosto vyčerpaná a na pokraji zhroucení.

A tehdy jsem se z posledních sil vzepřela a začala si vymezovat svůj životní prostor. A jako „náhodou“ mi do života začali vstupovat lidé, které jsem potřebovala potkat, knihy, které jsem potřebovala číst, filmy, které jsem potřebovala vidět,…

Kdo něčím podobným prošel, ví o čem mluvím 🙂

Od služky ke spokojené ženě

Od té doby uběhlo už několik let. Když se ohlédnu zpátky, nechápu, jak jsem mohla být tak zaslepená a hloupá. Ale asi to tak mělo být. Byla to moje „životní škola“.

Nyní miluju život se vším, co přináší a je mi smutno, když vidím, kolik skvělých lidí kolem mě nežije, jen živoří. Už ve škole nás systém učí nevyčnívat, dál se to s námi táhne životem až do okamžiku, kdy se „něco stane“ a my prohlédneme. 

A to je důvod, proč jsem se rozhodla založit blog.

Chci pomáhat lidem otevřít oči a zhluboka se nadechnout. Přestat přežívat a začít žít. Naslouchat svému tělu a rozumět mu, co říká (dříve, než dojde k jeho poškození).

Žít v souladu se sebou samým, se svými hodnotami, s druhými lidmi a se vším živým i neživým kolem nás.

Prostě roztáhnout křídla

nebát se a letět 🙂

Jak to dopadlo…

Chcete vědět, jak to dopadlo s mojí klientkou? 🙂

Setkaly jsem se ještě několikrát a povídaly jsme si. Je to milá a inteligentní žena. Zásobovala mě informacemi jak okopala zahradu, ale vzala si malou motyčku (když ji zlobí ta krční páteř), jak sama přestěhovala část domu (manžel má přece své práce dost), ale také že začala víc pít čaje a cítí se díky tomu méně unavená, že si dokázala vyhradit prostor pro sebe, …

Pochopila, reagovala a objevila opět pocit radosti a štěstí.

Někdy stačí málo, jen slyšet své vyprávění nahlas, vidět reakci okolí,.. Jen naťuknutí, drobná informace,…

Vždyť všechno, co opravdu potřebujeme vědět máme v sobě, jen umět naslouchat.

Pokud Vás toto téma zajímá, můžete se víc dozvědět v mé knize „EMOCE A NEMOCI“.