Asi to taky znáte – jedete někam, tělo zalité studeným potem, žaludek až v krku a v duchu se jen modlíte, abyste už byli na místě.
Nebo se musíte někam přepravit s dítětem a už dopředu víte, že to nebude jednoduché. Naplánujete přestávky (pokud máte to štěstí, že jedete po vlastní ose a ne dopravním prostředkem), připravíte cucavé bonbóny, vlhčené ubrousky, igelitové sáčky a náhradní oblečení. Nadopujete dítě Kinedrylem, do kabelky připravíte Cocculine a doufáte, že to tentokrát vyjde.
Pokud jste v této fázi, mám pro vás dobrou zprávu – s věkem většinou kinetóza ustupuje, u dospělých se vyskytuje už jen výjimečně. A pokud je ten dospělý vybavený řidičským průkazem a řídí, nemusí se cestovní nevolnosti obávat.
Trocha teorie
K tomu, abychom se mohli bezpečně pohybovat po okolním světě, je lidské tělo vybaveno třemi základními systémy pro určení přesné polohy jednotlivých částí našeho těla.
1. polohocitlivé receptory (proprioceptory) – ty se nacházejí především v trupu a končetinách a slouží k analýze přesného úhlu kloubů a napětí svalů a šlach.
2. vestibulární (rovnovážný) aparát – najdeme ho ve vnitřním uchu a pomocí soustavy kanálků a váčků je schopný rozpoznávat změny v rychlosti a směru pohybu naší hlavy.
3. zrak – slouží k porovnávání naší pozice vůči ostatním objektům v okolí.
Informace ze všech tří systémů nepřetržitě sbírá a vyhodnocuje mozek, který z nich tvoří model okolního světa.
Vzájemný nesoulad získaných informací mozek zhodnotí jako život ohrožující problém (otravu), a proto se snaží vyvolat zvracení a zbavit tělo škodlivých látek.
Mimochodem, na podobném principu prý působí i těhotenská nevolnost – tělo odmítáním některých potravin chrání vyvíjející se nový život před rizikovými látkami (toxiny v mase, některé složky aromatických potravin, např. kávy, …).
Historický pohled
Je úžasné, jak je naše tělo moudré. Jistě svou včasnou reakcí s vyvoláním zvracení v minulosti ochránilo stovky svých nositelů před otravou, například v dobách hladomoru, kdy lidé jedli cokoliv a na sobě testovali, jestli je daná rostlina jedlá.
Desítky tisíc let jsme se jako lidé pohybovali po svých nohách určitou nevelkou rychlostí. Maximálně jsme využili služeb zvířecího pomocníka a zrychlili svou přepravu v sedle nebo na voze, ale toto zrychlení nebylo zase tak výrazné.
A najednou je tu vědeckotechnická revoluce a za několik desítek let jsme se museli přizpůsobit rychlosti několikrát větší, než na jakou jsme dosud byli zvyklí.
Jenže takhle rychle evoluce nefunguje a tak náš mozek dále vyhodnocuje informace zvnějšku, svědčící o rychlém pohybu těla, jako halucinace v důsledku otravy a brání se nevolností a zvracením.
V souladu s touto teorií je i fakt, že u kojenců, kteří jsou krmeni mateřským mlékem, se kinetóza nevyskytuje. Mozek dobře ví, že z mateřského mléka otrava nenastane a s nesouladem v informacích se nezatěžuje.
Co na to psychosomatika?
Podle psychosomatiky souvisí nevolnost při cestování s pocitem závislosti. Někdo jiný řídí a rozhoduje o naší cestě, o našem osudu. A to se nám vnitřně nelíbí, cítíme se ne-mocní a z té bezmoci je nám až fyzicky zle.
Pokud patříme k těm, kteří svůj život řídí, cestovní nevolnost nás nejspíš nepotká. Pokud patříme k těm, kterým se život děje a spoléhají na vedení druhých, hůř přijmeme dalšího člověka, který nás „řídí“ a k cestovní nevolnosti máme blíž.
Děti, které jsou zcela odkázané na vedení druhých, trpí kinetózou poměrně často. Jak rostou a začínají sami o sobě rozhodovat, jejich potíže ustupují.
Řidiči kinetózami netrpí, protože jsou to oni, kdo řídí druhé.
Tak už víme, jak kinetóza vzniká, ale co s ní?
Spouštěčem nevolnosti není žádný druh pohybu sám o sobě, ale spíše neschopnost mozku vyrovnat se s výrazným nesouladem v informacích obdržených od jednotlivých center.
Jaké máte zkušenosti vy?
Pokud se Vám chce, podělte se s ostatními o své zkušenosti a tipy, jak vyzrát na cestovní nevolnost. Těším se na Vaše příspěvky.